Rakousko / hiking challenge / zpověď

"I like hiking, mountains etc.," říkala jsem vždy v hodinách angličtiny a psala do všech svých profilů. Když jsem rakouským kamarádům kývla na pozvání do hor, kde navíc oslavíme jejich narozeniny, došlo mi, že moji lásku k horám jsem za poslední roky dokazovala spíš koukáním na hory nebo cestou lanovkou. "Takže tohle je hiking," říkala jsem si po dvou hodinách. A před námi jen strmé skály, lana a žebříky, ve vzduchu asi 165 stupňů a pauzy trvaly asi dvě minuty, během kterých jsem stihla vypít tři hlty vody(víc jsem si ani nemohla dovolit vzhledem k množství, které jsem s sebou měla), hryz do raw tyčinky, vyblejsknout jednu fotku a když se poštěstilo, tak udělat nějaké dost špatné video. Říkala jsem si, že jestli tohle dám, stejně už do toho nikdy nejdu. Taky některé pobavím tím, že jsem byla pekvapená z toho, co se chodí bez jištění, stačil totiž jeden špatný krok. (To mě na tom ale zase bavilo.) Pak jsme byli nahoře a sešli kousek k horské chatě Pühringerhütte, kde jsme měli zamluveno ubytování. V téhle malé chatičce, kterou zásobuje helikoptéra házející jídlo dolů za letu, se tísnilo 100 lidí, čemuž se mi pořád nechce věřit. Není divu, že pokud nedodržíte režim s ostatními - jít v 9 spát, ráno v 8 snídat a do devíti být v horách, jste vyhoštěni. Nevyhnutelné je to, když navíc vytáhnete slivovici. Chatu vřele doporučuju, pokud tam ovšem nechcete trošku slavit. Nebudu vám lhát, ačkoli majitelé byli opravdu milí, nepřáli si, abychom zůstali další noc. Nakonec jsme ale byli rádi, v neděli bychom šli dolů v dešti a takhle jsme si vychutnali část dne u jezer. Mrzelo mě jen to, že jsme nestihli jít ještě výš tak zněl původní plán. Ačkoli cesta dolů už připomínala schůdné cestičky v lese, zaměstnávání těch stejných svalů několik hodin v kuse bylo opět náročné, asi hlavně kvůli tempu, které nasadil nejzkušenější z nás. (Vlastně si myslím, že spíš běžel.) Jsem zvyklá dávat si do těla téměř každý den,  no tohle bylo teda jiné, byla to výzva a vím, že kývnu na další. 

A závěrečné řeči kamarádů horalů o tom, kterakt si mysleli, že kvůli mně budou muset brzdit, ale naopak mi nestíhali, to potěšilo! ("A to jíš jenom tu planinu..")

"Nejsem si jistá, jak to tam bude se stravou pro tebe ," psala kamarádka.  A vzhledem k tomu, že ceny byly ještě vyšší než v rakouských nížinách, byla jsem vděčná za vše, co jsem si pobalila. Nikomu navíc nevadilo, že jsem si své jídlo rozbalila v prostorách restaurace, pan majitel mě spíš litoval.. "aha, vegan, mohli bychom udělat nějaký salát kdyžtak.. i když.. vegan, mávl rukou.." a já si dál patlala hummusna plátek trvanlivého chleba.

Sbalila jsem si v podstatě podobně jako v tomhle článku. Ještě víc než kdy jindy jsem ocenila přírodní kartáček, který nic neváží a čistit zuby si můžete klidně na vrcholku hory - bez vody a pasty.

Raw tyčinky přišly vhod během cesty, kdy ostatní doplňovali energii tyčinkami Snickers, ale třeba i banánem. Matcha tea jsem rozshakeovala ráno v láhvi na vodu. Oříšky a švestky jsem snídala. Chléb s pomazánkou byl fajn k obědu i večeři. 

A málem bych zapomněla. Kamarádi mi přibalili taky kousek pečiva, hummus a mrkev. 

Dole u jezera moji touhu po čerstvé zelenině uspokojil salát za čtyři éčka.

Z té trochy nasbíraného materiálu jsem sestříhala aspoň skromné video, už jste koukali?